Čas zpomalit

„Jak to děláš, když jsi unavená? Jak se dokážeš donutit ke cvičení? Cvičíš opravdu každý den, ať se děje cokoliv?“

Těmito otázkami mě zasypala má klientka minulý týden při lekci. A na podobné téma jsme debatovali s kurzisty i večer předtím.

Jako bychom všichni byli nalazeni na podobnou notu a všichni řešili to samé. Náhoda?

Já myslím, že ne.

Čím víc se blíží zimní slunovrat, tím víc na sobě a na přírodě vnímám potřebu zpomalit. Zastavit se a více jen tak „být“, než pořád dokola něco řešit.

 

Zcela přirozeně s tím upravuji i svůj tréninkový režim. Místo běhání teď preferuji procházky. V klidu pozoruji přírodu a přitom rekapituluji uplynulý rok.

Čeho jsme dosáhla, co se mi povedlo a co bych naopak chtěla jinak. Kam jsem se posunula, jak jsem se změnila.

A i když není všechno podle mých představ, cítím vděčnost. Vděčnost za všechny lekce, které jsem dostala, za všechny příležitosti, za všechny zkušenosti a prožitky, ať už byly jakékoliv.

Věřím, že nic se neděje náhodou a vše má svůj důvod, i když ho třeba na první pohled nevidíme a nerozumíme mu.

Letošní rok byl pro mě v mnoha ohledech zlomový.

Nejvíce můj život zasáhla smrt opravdu blízkého člověka. Mého táty. Měl už svůj věk (78 let), takže jsem už několik let byla vděčná za každé narozeniny, které jsme společně ještě ve zdraví oslavili. Věděla jsem, že konec může přijít prakticky kdykoliv, i když se těšil relativně dobrému zdraví. Myslela jsem si, že jsem na to připravená.

Na co jsem ale připravená nebyla, bylo trápení, kterým si musel poslední půl rok svého života projít.

Na podzim 2017 mu byla diagnostikována závažná choroba, následujícího půl roku bylo jedno z nejtěžších období v mém životě. Tolik jsem mu chtěla pomoc a často jsem si připadala naprosto bezmocná, mohla jsem jen bezradně přihlížet.

Všechno se seběhlo až příliš rychle a uvnitř mám pocit, že bych mu toho chtěla ještě tolik říct a některé věci udělat jinak, než jsem udělala. Ale je pozdě. Cesta skončila. Ještě dnes si občas pobrečím, když si vše zpětně přehrávám. A i teď mi vlhnou oči.

Mám tě ráda, táto, a děkuji za vše, co jsi pro mě udělal!

„Vzpomínky nám život zkrášlují, ale jen zapomínání ho činí snesitelným.“ Honoré de Balzac

Vím, že nemá cenu se v tom rochnit a nechci, přesně jak radí J. Dušek, rozmazávat hovno po talíři, který jsem našla ráno přichystaný na stole. Některé věci prostě nejdou vrátit a nemá cenu se v nich pitvat.

A právě to je to uvědomění, které si z toho chci odnést.

Více být. Vážit si každé chvíle. Být vděčná. Trávit čas smysluplně. Vážit slova a činy.

Nemoc přijde a neptá se. Přesto stále pevně věřím, že každý může být tvůrcem svého života v jakékoliv situaci. Někdy je to snadné a někdy těžké, hodně těžké, téměř nemožné…

ale vždy máme volbu, jak se k dané věci postavíme – zda v sobě najdeme vnitřní sílu nebo zda rezignujeme a uchýlíme se do role oběti.

Věřím, že zdraví do velké míry ovlivňujeme my sami svými každodenními návyky. Vnímat své tělo, a když cítím, že něco není v pořádku, jít včas za doktorem. Nenechat se odbít, i když se na první pohled zdá, že o nic nejde. Hledat vnitřní sílu a neztratit optimismus.

V tomto magickém období přemýšlím také nad tím, jak bych si přála prožít následující rok. Bilancuji své priority, životní postoje a názory.

Po smrti mého táty jsem na sobě začala hodně pracovat. Došlo mi, že už opravdu nechci, aby mi život proklouzával mezi prsty. Že se nechci honit za něčím, co stejně nemůžu dohnat. Že chci užívat každý den smysluplně a věnovat svou energii tomu, co je pro mě skutečně důležité.

Díky snaze vyřešit své osobní problémy jsem došla k pro mě zásadnímu uvědomění si jasných souvislostí mezi tím, jak vnímám samu sebe jako ženu, jak vnímám své tělo, jak vnímám role, které jsou nám společností podsouvány, s tím, co se mi děje a co řeším stále dokola.

Čím více se mi daří napojit na intuici, která je nám ženám vlastní, není-li z nejrůznějších důvodů zadupána, tím více dokážu být v pohodě, žít v souladu sama se sebou, mít dostatek energie a být šťastná.

Proto teď nechodím běhat, nevysiluji své tělo kondičními tréninky. Naopak se hýčkám a rozmazluji, střádám si energii na další období, která budou pro vydávání energie mnohem příznivější.

Nyní se příroda pomalu chystá k zimnímu spánku, světla stále ubývá, často za tmy vstáváme a za tmy se vracíme domů. Je přirozené, že máme méně energie a potřebu zpomalit.

Nebraňme se tomu a využijme tento magický čas pro ponoření se do sebe a zklidnění v předvánočním shonu. Pojďme najít bezpečné příjemné místo. Spočinout v klidu, nechat řeku proudit svým tempem a být chvíli jen pozorovatelem. Nenechme se strhnout jejím proudem.

Pojďme se zastavit. Ponořit do sebe a objevit v sobě tvůrce svého života. Pojďme si nachystat semínko toho, o co se budeme v průběhu dalšího roku starat a co chceme během příštího roku sklízet.

Eva Dalecká
Miluji život v pohybu. Jsem trenérka fitness a lektorka Spirální stabilizace, rehabilitační metody, která účinně napomáhá při řešení potíží s bolavými zády. Fascinuje mne dokonalost lidského těla a jeho samoléčebné schopnosti. Mým posláním a vášní je pomáhat lidem k zádům bez bolesti. Kudy vedla moje cesta ke zdravým zádům si přečtěte tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů